Církev bratrská sahá svými kořeny do dob duchovního oživení v Čechách a na Moravě v předminulém století, t.j. do let 1860 - 1880. Vznikla z několika pramenů. Navázala na tradici Jednoty bratrské a dílo Jana Amose Komenského, na probuzenecké hnutí v Bystrém v Orlických horách, Náchodsku a v Praze, které bylo protestem proti státem vnucované zbožnosti a farářskému autoritářskému rozhodování. Vzorem byla i Svobodná církev Skotská v sousední Polsku, dříve Prusku.
Ke zmírnění pronásledování poslední hrstky protestantů, kteří přežili tuhou protireformaci a rekatolizaci byl vyhlášen císařem Josefem II. roku 1781 „Toleranční patent“, který však prakticky neplnil očekávané řešení a teprve „Císařský patent“ z roku 1861 vydaný císařem Františkem Josefem I. (8. dubna 1861) právně umožnil uznání evangelických menšin, plnou náboženskou svobodu pro protestantské církve augšpurského a helvetského vyznání a zrovnoprávnit tyto církve s církví římskokatolickou, umožnit jejich materiální a duchovní rozvoj, sjednocování a pozvolné budování organizačních struktur s vyvrcholením Generálním synodem v roce 1918.
Společenství takto vzniklá přijala nejprve název Svobodná evangelická církev česká (1868), později Svobodná reformovaná církev (1880), následně Jednota českobratrská (1918), která rozšířila své působení na Slovensko a Podkarpatskou Rus a to zásluhou kongregačních misionářů z Bostnu. K nárůstu počtu členů došlo příchodem „Rozhodných křesťanů“ polské národnosti na Těšínsku a „Modrý kříž“ na Slovensku. Roku 1967 bylo rozhodnuto o názvu Církev bratrská, názvu, který všem vyhovoval. Došlo i ke sjednocení na společném „Vyznání víry a novozákonních zásadách křesťanského života" podle Bible. K jejímu nejpřednějšímu poslání patřila péče o sirotky, staré lidi a diakonickou službu nemocným a péči o dívky a mladé ženy propadlé prostituci.
Kolem roku 1913 je v Černošicích zaznamenán sirotčinec, který zde působil při stanici „Svobodné reformované církve“ s názvem Černošická rodina (Křesťanská služba) v domě železáře pana Antonína Šulce (Lesní ulice). Během působení zdejšího sirotčince se zde vystřídalo okolo padesáti dětí různých vyznání. V sousedním domě, který panu Šulcovi rovněž patřil, byla místnost, ve které se scházelo společenství stanice. Její osud není znám, ale je pravděpodobné, že sestry a bratry převzaly po roce 1918 pražské sbory. Podle sdělení paní Renaty Horešovské navázal zmíněný pan Šulc v roce 1919 spolupráci s „Armádou spásy“, která potom užívala uvolněné prostory po sirotčinci. Ten se roku 1920 přestěhoval do centrály ve Chvalech zřízené v roce 1909 ze starého mlýna a patřila ke sboru žižkovskému.
Zprávy o činnosti sirotčince ve Chvalech bychom nalezli v měsíčníku Pozdrav ze Chval (1916 - 1924), který vydávala jeho redaktorka a ředitelka sirotčince Božena Jehličková. Hlad a nesmírná bída 1. světové války trápily šedesátičlennou „rodinu“ ve Chvalech, stejně jako v Černošicích. Z tohoto měsíčníku z června 1918 cituji: „Jedna dáma z Černošic ztratila v lese šperk a slíbila dětem ze sirotčince odměnu, pokud ho najdou. Ty hledaly a hledaly a skutečně ho našly; dostaly odměnu 100,- korun. Ty peníze přišly v pravý čas.“ V lednu 1920 se zrodil nápad přestěhovat „Černošickou rodinu do Chval a k přestěhování došlo v červnu téhož roku. V této době bylo přijato mnoho darů (např. slečna Olga Masaryková 1.000,- Kčs, Dr. Alice Masaryková 3.000,-Kčs a ještě jednou 30.000,- Kč, dar Ministerstva sociální péče 12.000,- Kč.).
Počátky kazatelské stanice v Mokropsech spadají do období kolem roku 1925, kdy manželé Kallikovi uvěřili ve sboru v Soukenické ulici. Na jejich pozvání přijel bratr Alois Adlof (1861 - 1927) a jeho působením se vytvořila skupina protestantských věřících. Scházeli se v domě u Kalliků až do doby kdy sestra Růžena Petrovická věnovala společenství domek v Topolské č. 523, a který jako stanice Církve bratrské sloužil, po dvou rozsáhlých přestavbách, až do roku 2010. Sestra Kalliková, dáma se silným sociálním cítěním, jejíž rodina byla potomky Jana Amose Komenského, sdružila deset opuštěných dětí, malý sirotčinec, který měl trvalý problém, nalézt vhodné prostory pro jeho provozování. Po čase byly děti přestěhovány do Chval stejně jako ty černošické. Při dohledávání materiálů, o kterých by mohli svědčit někteří ze starších členů či sester, jsem nenašel jedinou zmínku o tom, že byla mezi černošickými a mokropeskými existovala nějaká spolupráce. Obě tehdejší obce byly uzavřené veřejnosti i v sociální politice. Budu hovořit o stanici, i když byla stanicí církve oficiálně pojmenována mnohem později. Byla většinou složena ze členů pražských sborů a to Soukenické, Žižkova a Smíchova. Administrativně byla spravována ze Soukenické bratrem kazatelem Zdychyncem. Bratři tohoto sboru také pravidelně sloužili po boku bratří, Kallika, Dr. Straky, Schmidta, Lukeše a při biblických hodinách i sestra Kalliková. Před 2. světovou válkou se do domu rodiny Lukešových (Janského č. 420) nastěhoval bratr kazatel Mejstřík, který, přes svůj pokročilý věk, sloužil až do konce války, kdy jej Pán povolal k sobě. Během války se do Všenor přestěhovala rodina Štorkových a bratr pak sloužil po mnoho dalších let. Dalším byl bratr Chleboun, bývalý misionář.
Po roce 1948, t. j. po komunistickém převratu, byla v roce 1951 provedena „systemizace sborů“ a Mokropsy byly převedeny jako stanice ke sboru na Smíchově, ve Vrázově ulici. V jeho „patronaci“ stanice setrvala až do ustanovení samostatného Sboru Církve bratrské v Černošicích k datu 1.června 2009 (konferenční zápis z roku 2010). Ale ještě než k tomu došlo, prožívala stanice chvíle radosti i smutku. Sestra Skuhravá a bratr farář Pospíšil z domova důchodců odkázali stanici značnou peněžitou částku na její práci. Postupně se stanice rozloučila se Schmidtovými, Raisovými, Lukešovými a Štorkovými. Řady řídly. Díky Bohu se do Černošic (Vrážská č. 120) přistěhoval ke své druhé manželce bratr Timoteus Čestmír Zelinka, který z valné části obstarával všechnu duchovní práci. Bylo málo členů, ale stanice žila. Nedělní shromáždění i biblické hodiny se konaly pravidelně.
Dětská besídka byla vždy nedílnou součástí stanice. S příchodem Ranšových přišly i děti, a když jich byl v některých obdobích a na některé akce málo, vypomohly děti z Smíchova, které přinášely vánoční poselství o narození Páně. Společenství si skromně žilo pod vlivem hospodářských a politických změn. Po roce 1991 přišla do stanice řada mladých rodin s dětmi. Počet členů rostl a modlitebna v Topolské přestávala stačit. Byly předloženy návrhy na přestavbu a přístavbu stávajícího objektu, protože přilehlý pozemek záměrům vyhovoval, nebo postavit modlitebno novou. V té době nastoupil na místo kazatele Timoteus Macek, po něm následoval bratr Andrej Beňa a Mgr. Pavel Paluchník. Rozhodnutí, že bude vhodnější stavba nové modlitebny narazilo na protesty místních občanů, kteří v petici odmítli umístění modlitebny na pozemku u mokropeského nádraží. Výsledek byl ten, že byl hledán vhodnější pozemek, který byl nalezen v sousedství Centra Vráž.
Jak bylo zmíněno, černošický sbor byl ustanoven k datu 1. června 2009. V neděli 21. června 2009 se uskutečnilo položení základního kamene plánované stavby, která po realizaci začala sloužit 24. listopadu 2010. Modlitebna je reprezentativní, nadčasová stavba, které se dostalo mezinárodního ohlasu, získala odborná ocenění stejně jako autor Ing. arch. Zdeněk Fránek. Hmota stavby je, dle jeho výkladu, inspirována českou krajinou. Oblé tvary nápadně vycházejí ze zvlněných polí a luk. Vrážští v nich objevili prvky Starého zákona (Jonáš, velká ryba, Noe, loď). Prvním kazatelem a správcem modlitebny byl bratr kazatel Mgr. Pavel Paluchník, který v roce 2017 odešel se svou rodinou sloužit do sboru v Poděbradech. Nyní je správcem, administrátorem a kazatelem Mgr. Petr Grulich.
Zpracoval PhDr. Otakar Štanc
Použitá literatura a materiály:
PhDr. Timoteus Čestmír Zelinka „Přehled dějin Svobodné reformované církve a Jednoty československé za sedmdesát let (1880 - 1950), Praha 1952
Bc. Lucie Štěpánová „Sirotčinec Křesťanské služby ve Chvalech“ HTF, Praha 2012
Renata Horešovská „100 let republiky - 100 let Černošic“ článek v IL Černošice 2/2018
Jaroslava Vodičková „Útržky vzpomínek na život v kazatelské stanici v Mokropsech“